Karel Chytrák


„Naslouchej mi, prosím“ aneb O nejluxusnějším dárku, který nestojí vůbec nic

    

„Co mu/jí mám dát pod stromeček?“ ptají se lidé jednou ročně. „Co je pro člověka, který je mi tak blízký, to nejdůležitější?“ dodávají a zoufale TO hledají v obchodech.

Ta otázka je ale špatně postavená.

Ano, existují dárky, které se dávají jen jednou za rok. Ale pak jsou pozornosti, které můžeme dávat denně. Vánoce-neVánoce. Nezruinují nás. Nestojí dokonce ani korunu. A druhého ohromně potěší. Ba dokonce pro něj mohou být to nejdůležitější.

Ptáte se, co je takovým dárkem, který je možné dávat denně, a přitom nezchudnout? Dám Vám několik tipů:

  • důvěřovat bez váhání
  • dávat bez vyčítání
  • odpouštět bez připomínání
  • slibovat bez zapomínání
  • mluvit bez obviňování
  • a… to nejsnazší… naslouchat bez přerušování.

To všechno je dnes luxus.

Luxusní totiž znamená vzácné. Neznamená to nezbytně drahé. Luxusní tedy často vypadá jako nic, a přitom to pro druhého může znamenat úplně všechno, alespoň co v dané chvíli potřebuje. Zvláště v partnerském, přátelském nebo kolegiálním vztahu.

Proč je například naslouchání dnes takovou vzácností? Proč je tak těžké dát někomu v jedné chvíli 100 procent svého času a 100 procent své energie? Odpovídám na to ve své poslední knize Protože.

Jak na to nezapomínat a naslouchat plně a soustředěně? A proč vůbec?

„Jen pokračuj, vnímám Tě“

Jednou jsem v restauraci viděl kuriózní pár. Ona se snažila svému partnerovi s něčím svěřit. On v polovině její zpovědi sáhl – jakoby mimoděk – pro mobilní telefon a začal si procházet e-maily, odpovídat na zprávy.

„Co to děláš?“ zvolala.

„Nic. Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Ale nevnímal ji. Když mu zkusmo položila otázku, mlčel. Oči přisáté na skle displeje, psal. Muselo to být důležité, rozhodně důležitější než ona.

Ten pár se hodně pohádal. Ale to hlavně proto, že ona mu dala ochutnat jeho medicínu. Později totiž, když chtěl pro změnu on sdílet s ní intimní prožitek a započal své milostné dílo, ona v polovině jeho snažení sáhla – jakoby mimoděk – pro dálkový ovladač a pustila si televizi.

„Co to děláš?“ zvolal.

„Jen pokračuj, vnímám Tě.“

Užasl. Rozesmála se a on tázavě pohlédl do jejích očí. V nich viděl nikoli ji, ale sebe. Sám sebe předtím u večeře.

Zrcadlo, zrcadlo…

Ach, to mocné zrcadlení – ta jednoduchá technika. Kéž bychom ji stále měli na paměti. Kéž bychom včas vážili, zda to, co právě děláme druhým, si přejeme, aby jednou oni prováděli nám.

Jak píšu v knize Dvanáct srdcí, mnohdy si dopad svého jednání neuvědomujeme, dokud se k nám druzí nezačnou chovat úplně stejně. Pak nám dojde, o co přicházíme ne kvůli druhým, ale kvůli sobě.

Pozor, to není překlep. Napsal jsem: kvůli sobě. Ne: kvůli době.

Proč to tak zdůrazňuji?

„Promiň, tohle je důležité…“

Dám Vám hádanku:

Přes 80 % lidí si bez něj neumí představit jeden den – co kdyby zrovna bylo něco důležitého?

Přes 60 % lidí si ho nevypíná na noc – co kdyby se zrovna stalo něco důležitého?­

Přes 40 % lidí si ho bere i na záchod – co kdyby se zrovna dělo něco důležitého?

Už víte, co to je?

Příroda by pomalu měla přemýšlet, jak mobilní telefon učinit součástí člověka. Už takhle má u nás minus a divíme se, jak mohl člověk bez mobilu vůbec fungovat…

„Promiň, tohle je důležité,“ zní jedna z nejčastějších vět současnosti. Slýchá ji ten, který v dané chvíli není tak důležitý. Vyslovuje ji ten, který tvrdí: „Promiň, ale víš, je to dobou.“

Promiň, ne, není to dobou. Jestli doba může za to, že neumíme druhým souvisle stoprocentně věnovat svůj čas a energii, pak auta mohou za to, že bouráme, láhve za to, že se opíjíme, a propisky za to, že děláme hrubky.

Ne, člověče, za všechno v každé chvíli odpovídáš Ty – člověk.

Naslouchat je první povinností vztahu. I když není právně vymahatelná, vysvětlím, proč se vyplatí ji dodržovat.

A také objasním, co znamená OPRAVDU naslouchat.

1. důvod: Čím víc věcí děláš, tím méně jsi produktivní.

Kdyby příroda fungovala podle českých státních norem, měla by každý produkt, který vyrobí, opatřit návodem k použití. V něm bychom se patrně dočetli, že sestáváme z mnoha částí a smyslů, nicméně výrobce upozorňuje, že tyto části nemůžeme užívat souběžně, jinak poklesne efektivita celku.

Příroda je ale z obliga, protože člověka současně vybavila mozkem, aby si dříve či později uvědomil, že sice má dvě oči, ale nemůže každým okem sledovat něco jiného; že sice má dvě uši, ale nedokáže každým uchem vnímat něco jiného; že sice má dvě ruce, ale je těžké každou psát jinou větu; že má i dvě nohy, ale je nemožné každou chodit na jinou stranu.

Chceme-li cokoli dělat efektivně, potřebujeme se soustředit – tedy zaměřit do jednoho bodu. Pak máme až překvapivé, téměř neomezené schopnosti.

Úspěšní lidé nemají více očí, uší, rukou ani nohou. Jen se dovedou více soustředit na to, co je pro ně v každé chvíli podstatné. Pochopili, že úspěšným člověka nedělá jen stoprocentní práce, ale i stoprocentní odpočinek – schopnost beztrestně práci vypustit z hlavy, byť na pár chvil. Že důležitým a vzácným člověka nedělá dostupnost v každé chvíli, ale právě chvíle, kdy všem ostatním je nedostupný.

Pokud u večeře vypneme telefon a věnujeme se stoprocentně tomu, s kým večeříme, nejsme v té chvíli méně produktivní. Naopak, jsme více produktivní, než když se snažíme stihnout všechno – a v té chvíli nestíháme pořádně nic.

2. důvod: Když miluješ, nemusíš to říkat. Je to zřejmé ze způsobu, jakým s druhým zacházíš.

Proč vlastně naslouchání tolik partnerů považuje za důvod začít dělat ještě něco dalšího? Protože nevědí, že naslouchání není pasivita, k níž si mohou pohodlně přibrat jinou aktivitu (telefonování, hraní her, civění na televizi). Naslouchání je překvapivě AKTIVNÍ činnost – projevujeme-li skutečný zájem o druhou osobu a o to, co nám říká.

Naslouchat neznamená pasivně poslouchat, abychom věděli, kdy máme zase začít mluvit nebo kdy skočit druhému do řeči, protože se zrovna nadechl. Naslouchání není součást mluvení. Naše mluvení vůbec do našeho naslouchání nepatří.

Naslouchání je mnohem přínosnější než mluvení. Když totiž sami mluvíme, jen opakujeme to, co už víme. Když ale nasloucháme, máme možnost dozvědět se něco nového – něco, co bychom se mluvením nikdy nedozvěděli.

Proto tolik chytrých lidí především naslouchá. Naslouchají ne proto, aby odpověděli, ale proto, aby porozuměli. Když tomu, co slyší, nerozumějí, nenapadne je, že to je důvod, proč to nemají poslouchat.

Vědí, že i když zdánlivě nedělají nic, možná v té chvíli dělají něco, co pro druhého může znamenat všechno. Vědí, že i když zdánlivě „pro sebe“ v té chvíli nedělají mnoho, ve skutečnosti pro sebe, druhého i vztah dělají maximum.

3. důvod: Pro pomoc nemusíme znát odpovědi. Stačí naslouchat, stačí se starat.

Jak správně naslouchat, mě v mládí učil jeden anglický kamarád, a to jednoduše: Slovo „listen“ (v angličtině „naslouchat“) totiž má stejné hlásky jako „silent“ (v angličtině „mlčení“).

Naučil mě stát se Koloseem, auditoriem, které každý zvuk vrací s o to silnější a bohatší ozvěnou, i když mlčí. Jak je to možné?

Protože druhý nepotřebuje odpověď, rady, hodnocení. Stačí, že jsme při něm.

Že víme… že chápeme… že akceptujeme…

Ne, druhý ve skutečnosti nepotřebuje naše řešení. On nepochybně najde to nejlepší – svoje. Ale na začátku potřebuje tento základ – vyslechnout. Ujistit se, že pro někoho  hodnotu – a bude ji mít pořád.

4. důvod: I to, co nelze vyjádřit slovy, lze vnímat.

Všichni nesporně umíme naslouchat – například když jde o písně. Dokonce i písně beze slov. V nich to, co nelze vyjádřit slovy, postihne hudba. Při naslouchání vše, co druhý neumí vyjádřit slovy, postihnou emoce. Hlavně pláč.

Kdo četl mou knihu 250 zákonů lásky, to upozornění si jistě pamatuje. Slzy jsou řečí srdce tam, kde hlava nedokáže najít vhodné slovo. Často se to děje i proto, že srdce už dávno vnímá věci, které si rozum ještě neumí vysvětlit.

Plakat je uvolňující a svým způsobem nádherné. Je však rozdíl plakat o samotě, a plakat s někým. Plakat po něčím boku je neskutečně posilující. A všechno způsobuje jen jeho přítomnost, jen ujištění, že je k nám někdo loajální – že je s námi v naší situaci.

Není v ní s námi proto, že by si to přál. Je v ní s námi proto, že si nepřeje, abychom v ní zůstali sami.

Proč druhému může být vždycky dobře, i když má pocit, že se hroutí svět?

Jakou ohromnou moc má soustředěné naslouchání?

 

5. důvod: Budeš-li stoprocentně s tím, kdo Tě potřebuje, vždycky mu bude dobře.

Být důležitý – nenahraditelný pocit. Být pro někoho důležitý znamená být do značné míry naplněný. A to, kdo je pro nás důležitý, všichni v každé chvíli vyjadřujeme.

Nemohou být pro nás v každý okamžik důležití všichni. Život je lišák, moudře to zařídil. V každém okamžiku tak ukazujeme svou prioritu. A každé rozhodnutí pro něco je současně odmítnutím všeho ostatního.

Jsme-li stoprocentně soustředěně s druhým, vyjadřujeme, že je pro nás důležitý. Nasloucháme mu a není podstatné, zda něco říká. Nakonec… jen poslouchejme ticho. Něco říká. Tak jako vítr něco šeptá, když najdeme čas ho plně poslouchat.

Stejně vypovídá i něčí bezeslovný pláč.

A stejně za nás vypovídá i to, že nemusíme používat slova na to, aby se druhý cítil lépe – že totiž úplně stačí naše uši, kterými ho vyslechneme, naše paže, kterými ho obejmeme, a naše srdce, které celou dobu touží, aby se znovu usmál.

Ne proto, že bude líp.

Ale proto, že už je dobře.

Protože jsme při něm.

Možná to z našeho pohledu vypadá jako málo, ale pro někoho to může představovat všechno, co v dané chvíli potřebuje.

Nakonec, nikdy není úplné ticho. Vždycky je TO slyšet. Co?

Srdce druhého.

A věřte mi, že to je lepší zvuk než jakékoli příchozí SMS.

Mít něčí srdce nablízku.

Z mých knih si můžete vybrat tu pro Vás momentálně nejvhodnější zde

© Petr Casanova
www.firstclass.cz

 

Zdroj: https://www.firstclass.cz/2018/12/naslouchej-mi-prosim-aneb-5-duvodu-proc-vypnout-telefon-nekdy-znamena-byt-dulezitejsi-nez-si-myslime/3/


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0024:00:00