Karel Chytrák


Co znamená, že rodina drží pohromadě

    

Nedávno jsem vyslechla jeden rozhovor. Jedna z žen povídala o nepříjemném zážitku se svojí rodinou. Ta nepříjemnost spočívala v tom, že se jí jeden z blízkých nezastal s odůvodněním, že to měl udělat, když jsou rodina. A zakončila to útrpným výrazem ublížené, že rodina by měla držet pohromadě. Jakoby říkala, jaký ona je chudák, že tomu tak dle ní v její rodině není.

Já sama mám báječnou rodinu, báječné rodiče a sourozence. Jsem za to, za ten ohromný dar, moc vděčná. Odmala vnímám, že držíme při sobě. Avšak po vyslechnutí zmíněného rozhovoru mi opětovně došlo, že každý soudržnost vidí v něčem zcela jiném. Není to o tom, že někdo to vnímá dobře a jiný špatně. Jde o to, že vše je možno vnímat z více úrovní vědomí (z různého rozsahu otevřeného srdce). A každý z nás se nachází v rozdílných rovinách vědomí, ze kterých se na vše ve svém životě a tak i na soudržnost v rodině dívá.

Vyslechnutím toho rozhovoru jsem si opětovně uvědomila, že každý soudržnost spatřuje v něčem jiném a třeba i navenek rozporném.

Dle mého vnímání rodinná soudržnost není o tom, že se rodinní členové za každou cenu vzájemně obhajují před lidmi mimo rodinu. Není to ani o tom, že si za každou cenu, na úkor sebe a jiných, pomůžou v každé situaci. A vůbec, podle jakého měřítka se určuje, kdo je součástí rodiny a kdo nikoliv?

Z mého pohledu rodinná soudržnost spočívá úplně v něčem jiném. V otevřenosti. V možnosti bezpečně otevřeně říct či udělat cokoliv, a to i zdánlivě proti členu rodiny, aniž by se člen rodiny, kterého se daná námi učiněná reakce týká, cítil dotčený, ublížený, uražený, nemilovaný.

Rodinná soudržnost pro mě spočívá v citovém bezpečí. Avšak citové bezpečí pro mě není to, že se mě rodinný člen zastane za jakýchkoliv situací. A tedy, i když s mým počínáním zcela nesouhlasí. A jen proto, že jsem jeho dcera, sestra, partnerka, vnučka. Vůbec!

Rodinná soudržnost pro mě spočívá v jistotě, že mi ten dotyčný říká věci narovinu, jak to vnímá, že mi třeba i vynadá, když to tak cítí, že mě třeba před jiným nelibě zhodnotí a nechá napospas a že já mu můžu kdykoliv a bez jakýchkoliv zábran, beze strachu, říct co se mi nelíbilo a proč, aniž by to spustilo lavinu sebelítosti, dotčenosti a ublíženosti toho dotyčného.

Citové bezpečí totiž pro mě znamená pocit jistoty, že je ten druhý ke mně upřímný, otevřený, pravdivý, aniž já bych ho zahrnula sebelítostí a výčitkami, a že já mohu stejně tak svobodně vyjadřovat vůči němu své pocity, aniž bych se bála nepřijetí, odsouzení, zavržení.

Já mám úžasné rodiče. Odmalinka jsme pro ně jako jejich děti byly předně kamarádi, kteří mají svůj názor. A i když se na náš názor mnohdy nedalo, my jsme mohly zcela svobodně, bez trestně, svým rodičům říct, že si to myslí blbě, že to něco udělali špatně, vést s nimi dialog. Z úst svých rodičů jsem nikdy neslyšela větu: „Jsem tvoje máma, táta, takže je třeba chovat ke mně úctu, je třeba mě poslouchat“ nebo „Nemluv, teď mluví dospělí“ nebo „Běž si hrát vedle, teď se tu baví dospělí“.

Vůbec to tak neměli nastavený, že my jsme jako děti podřízení a oni jsou ti nadřazení. Nikdy po nás nikterak manipulativně, a to ani pomocí sebelítosti, nevyžadovali úctu k nim ani poslušnost vůči nim. A víte, co je paradox? Mým rodičům se té úcty ze strany nás jako jejich dětí dostávalo po celou dobu tolik a stále dostává. Stejně tak pohlazení, objetí, popusinkování, skákání před autem a posílání pus na rozloučenou. A to nejenom ode mě (někteří lidé by možná řekli: „Od té praštěné“), ale i od mých sourozenců. A to i přesto, že každý z nás je v mnoha povahových rysech jiný.

Dříve jsem si myslela, že tento vztah mezi rodiči a dětmi je zcela běžný, že to tak mají všichni. Díky přátelům a i partnerům, kteří mi vstoupili do života, a díky tak možnosti vidět fungovat zblízka jiné rodiny, jsem s překvapením zjistila, že to vůbec není běžné.

V těch rodinách se rodiče chovali „v úctě“ v tom smyslu, že se kolem nich muselo po špičkách. Jakoby jejich rodiče byli většími bohy než oni jako jejich děti. Raději volili strategii nebýt otevřený, spontánní než riskovat, že přestanou být v očích rodičů těmi hodnými dcerami a syny. Vyvolalo to totiž často pocit ukřivdění a sebelítost ze strany rodičů. A uvnitř těch mých blízkých jako jejich dětí pak výčitky, sebeobviňování za to. Ty výčitky, to sebeobviňování, ten strach, že nebudou rodiči přijati takoví, jací jsou, i když nejsou těmi, za které je rodiče mají, ten mě v těch rodinách šokoval asi nejvíc.

Ti moji blízcí jako jejich děti se museli cítit v těch rodinách strašně sami a nemilováni, a o to více v dětství.

Rodinná soudržnost se nedá přikázat, vnutit. Ona prostě je. Stejně jako láska. Soudržnost je láska, je to přijetí se vším všudy tak, jak to je, a pociťování vděčnosti za to.

To je důvod, proč v některých rodinách dospělé dítě dokáže své rodiče spontánně obejmout a dát pusu a to nejen při přání ke svátku nebo narozeninám a jinde, když se to stane, musí si o to rodiče říkat, a je to vynucené, což aktéři velmi dobře cítí. To je i důvod, proč u nějakého rodinného oběda či posezení je veselo, spontánnost, a jinde je ticho, prázdno, těžko se hledá téma k rozhovoru, pocit nesvobody z těch všech pravidel. Ano, někdo by možná řekl, že je tam spořádanost. Cítí se tam však ti lidé přijati a v citovém bezpečí?

V mé rodině, ze které pocházím, jsme často nejedli pohromadě, dokonce jsme mnohdy nejedli ani stejné jídlo, někdo jedl, jiný jen pil vodu, čaj, kafe, víno atd, avšak bylo tam vždy veselo, uvolněná atmosféra, nenucenost, svoboda a pocit přijetí. Někdo by řekl, že je to smutné, že je to nesoudržné, nerodinné. My všichni jsme se však spolu cítili šťastně, vděčně, spontánně a svobodně. Co je víc? A já osobně pociťovala v těchto chvílích, kdy si každý dělal, co chtěl (z pohledu mnohých jiných) ohromnou vděčnost, že mám takovou úžasnou rodinu. A cítila jsem hluboké spojení, bezpečí (přijetí) a možná hlubší soudržnost, kterou si lidé, kteří nezažili tolik svobody v rodině, nedokáží ani představit.

Držení pohromadě je o tom, že se ti členové vzájemně podporují, aby každý z nich přeměnil co možná nejvíc svých strachů na svobodu. Říkají si narovinu, jak vnímají chování jiného, jak se oni v jeho přítomnosti cítí. Zkrátka tomu druhému říkají věci, které se mu na první pohled nemusejí líbit.  Avšak tím ho motivují, podporují, aby se stal lepším člověkem.

Třeba moji rodiče. Díky jejich přátelskému přístupu k nám jako svým dětem (ale i k přátelům a partnerům, které jsme do rodiny na delší či kratší čas přivedli) si ponechali otevřená dvířka ke zdroji velkého obohacení. My jako jejich děti (naši přátelé, bývalí či současní partneři) jsme přicházeli a stále tomu tak je (a možná v této době ještě více) s názory, které v mnohém ohledu narážely na bariéry našich rodičů, na jejich stará dosud neodpuštěná zranění. Avšak moji rodiče nenastoupili na nás se sebelítostí či výčitkami, či odvoláváním se na to, že jsou starší, více toho odžili, a tudíž jsou chytřejší. Naopak, moji rodiče, i díky nám jako svým dětem, moc dobře vědí, že věk z tohoto života nehraje roli v moudrosti dané bytosti, neboť jsme se tu všichni potkali nesčetněkrát. Moji rodiče díky své odvaze nepoužít tuto „rodičovskou zbraň“ zůstali zranitelní, avšak díky tomu otevření nejrůznějším podnětům svých dětí. A tolik vyrostli, tolik dospěli. A pomohli a stále pomáhají dospět i nám jako svým dětem, třeba právě oným pocitem citového bezpečí, které svým přístupem vytvářejí. A dokonce nám jako svým dětem za tuto podporu i u skleničky vína mnohokrát spontánně poděkovali


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0024:00:00