Je naše vědomí přímo závislé na našem těle či mozku? To je otázka, nad kterou se vědci, odborníci a badatelé přou už celé věky. Přitom je úzce spojena právě s posmrtným životem. Pokud je totiž možné, aby naše vědomí přetrvávalo i poté, co je naše tělo vlastně mrtvé, nedokazuje takový jev zároveň i to, že duše existuje, a to nezávisle na naší tělesné schránce?

Za duši bychom mohli zjednodušeně označit to, co přežívá i poté, co naše tělo zemře. Na tomto předpokladu je pak postavena celá řada náboženských tradic a snad všechny pracují s nějakou formou mimotělesných zkušeností a principů. Duší však není jen pouhá forma lidského vědomí, která je nezávislá na hmotném těle, ale toto vědomí by mělo být zároveň tvořeno jakousi „energetickou“ substancí, která je prý za určitých podmínek od lidského těla oddělitelná, a to nejen v případě jeho smrti. Ve světových náboženstvích pak sice najdeme mnohé shodné znaky v popisu toho, čím by duše měla být, v řadě věcí se ale naopak rozcházejí. Například v tom, co se s duší stane po smrti. Staří Egypťané třeba věřili, že každý člověk má své druhé, duchovní tělo, které má podobu ptáka, a že v okamžiku smrti tato nehmotná bytost (říkali jí ba) opouští fyzické tělo.

To, že podobné představy nemusejí být úplně liché, si například myslí i lékař Bruce Greyson z Virginské univerzity, který se výzkumem prožitků smrti zabývá dlouhodobě. Tvrdí, že svědectví lidí, kteří prožili svou klinickou smrt, jsou spolehlivá, protože se jejich výpovědi ani po dlouhých letech nijak nemění. A nejen to. Vědec se domnívá, že zážitky z klinické smrti dokazují, že naše mysl je na mozku nezávislá. Jak ale k takovému závěru došel? Dalo by se totiž s opravdu velkou pravděpodobností očekávat, že tak kritický stav, kterým si sledovaní pacienti prošli, po sobě zanechal nějaké poškození mozku. Greysonův výzkum však ukázal, že u lidí, jež překonali svou klinickou smrt, k žádnému poškození duševních funkcí nedošlo.„Dá se dokonce říci, že ve většině případů jsou duševní funkce lidí lepší právě v situaci blízké smrti než během normálního života, kdy jsou vzhůru,“ vyjádřil se Greyson.

Při eleusínském mystériu se údajně lidé dostali do podsvětí.Bruce Greyson dále tvrdí, že právě v kritických chvílích bylo myšlení sledovaných lidí daleko rychlejší, jasnější a logičtější. Smyslové zážitky byly mnohem přesnější, a tak i vzpomínky na ně zůstaly živé po dlouhou dobu. „Když se pacienta po patnácti letech zeptáte na zážitek z blízké smrti, odvypráví jej, jako by se stal včera. Ostatní zážitky z té doby jsou přitom zamlžené, pokud vůbec nějaké jsou,“ dodal k tomu Greyson. Nejpozoruhodnější je na tom ovšem fakt, že k tak intenzivním myšlenkovým pochodům a zážitkům dochází přesně v době, kdy je mozek v naprostém útlumu či úplně vyřazen z provozu (například kvůli zástavě srdce či hluboké anestézii). Podle dosud platných vědeckých zjištění by k ničemu takovému přitom docházet nemělo, přesto se to ale děje. Jakým způsobem si to tedy vysvětlit, zatím ale nikdo netuší. Rozluštit toto tajemství se snaží i americký neurochirurg Eben Alexander, který si intenzivní zkušeností se smrtí sám prošel v roce 2008.

Zkoumání prožitků blízké smrti ale nemusí být tématem pouze moderní doby. Je totiž pravděpodobné, že s něčím takovým experimentovali už naši dávní předkové. Celá řada záhad se třeba vznáší nad tzv. eleusínskými mystérii. Jde o obřady, kterými se v antickém městě Eleusis připomínaly změny ročních období a oslavovaly bohové. Kromě veřejných svátků však zahrnovaly i rituál určený pouze zasvěcencům. Jeho účastníci se prý po deset dní postili, aby pak v Demeteřině chrámu vypili nápoj zvaný kykeon. Jeho složení neznáme a neví se ani, co se při obřadu dělo. Nicméně ti, co ceremoniál podstoupili, se prý dostali do podsvětí. Třeba řecký historik Plutarchos (asi 46–127 n. l.) se své manželce svěřil, že tím získal důkaz o nesmrtelnosti duše. Badatelé proto spekulují, že kykeon obsahoval jed, který uvedl člověka do stavu blízkého smrti. Díky tomu pak tehdejší lidé mohli prožívat podobné věci, o jakých mluví právě třeba dnešní pacienti probuzení z kómatu. Žádný z podobných prožitků ale zatím nemá uspokojivé vysvětlení.